Pak jsme dle plánu měli jet asi 150 km na jih do Erzurumu a odtamtad asi 600 na západ do Kayseri, tam je jedno další pohoří, kam jsme chtěli, a Kapadokie, což je celkem turistická oblast. Jsou tam různý kostelíky, baráčky vydlabaný do skály, pak takový hezký erozí udělaný útvary a podzemní města.

Jen jsme vyšli na kraj toho městečka, kde nás vyhodil autobusák, aniž jsme se stačili zastavit a rozdělit a už nám sám zastavil takový polo tranzit a v něm dva Turci se základy angliny. Prý kam jedem. Když jsme řekli, že do Erzurumu, řekli, že nás tam hodí. Nějak jsme se tam naskládali, jeden z těch Turků tam dřepěl vzadu mezi batohy, ale co by pro nás neudělali. V Erzurumu nás vysadili kousek u vlakovýho nádraží, ale pak byl mírnej problém. Chtěli peníze na benzín. Tak jsme vysvětlovali, že jsme chudí studenti, že jim ty peníze dát nemůžem, páč by jsme pak byli 14 dní o hladu, že to měli říct předem, atd. Vzhledem k tomu, že nás bylo pět, oni dva, celkem solidní, se základy angličtiny, v centru města a skoro v poledne, tak asi po deseti minutách vyhrožování, smlouvání a slevování řekli, že nás odvezou zpátky, kde nás vzali. Teda jeden to řek, druhý se zasmál, řek mu něco turecky, pak řekli no problem, friends, rozloučili se a odjeli.

Jak jsme tak stály před tím nádražím, tak jsme se šli podívat, jak to tam vypadá. Za prvý, čistěji než u nás, za druhý, za chvíli jede vlak do Kayseri a za třetí, za těch 800km co to po trati je, chtěl jenom 170 korun. no vyzkoušet se musí vše, tak jsme se rozhodli, že pojedem vlakem. Zakoupili jízdenky (místenka je v ceně, jsou na jméno a je to obrovský arch papíru). Měl odjíždět v poledne,přijel s asi hodinovým zpožděním, což ale nebylo na škodu, protože v Kayseri měl být ve čtyři ráno a tak čím později, tím lépe...

Vlak naprosto luxusní, sedačky široký, sklopný skoro do ležata a obrovský prostor na nohy. Jídelní vůz v ceně běžných hospod, a vařili moc dobře. Ráno jsme byli v Kayseri, chvíli chrápali na nádraží a pak v mapě našli přehradu asi 50 km daleko, směrem ke Kapadokii i horám, kam jsme chtěli, rozdělili, kdo co koupí a rozeběhli se po městě. Ostatním bylo dost blbě, Kuba s Martinou už ve vlaku hlásil sračku na stupni 0-1, na stupnici od nuly do deseti. Tohle bodování je výmysl z loňska z Kavkazu, kdy bylo vhodné vědět, jak jsou na tom ostatní. Jelikož jíme to samý, tak pak člověk ví, co čekat. A Lukáš s Klárou ráno spali chvíli na nádraží a pak jim tam poblili stromky... Já se držel. Zatím.

Zašel jsem si do netový kavárny, zjistil, že v doma leje, napsal pár zpráv domu, zjistil výsledky zkoušky z angličtiny, co jsem dělal v červnu a jelikož jsem je udělal, tak jsem šel si dát dárek-pořádně se nažrat do hospody. Pak na silnici na stop. No Kayseri má asi půl milionu obyvatel, takže dojít na kraj je docela problém. Ve městě neberou, tak jsem asi dvě hodiny ťapal, pak mě vzal nějaký Turek, který při zastavování, málem způsobil hromadnou havárii-jel totiž ve třetím pruhu zrovna když mě viděl, a okamžitě přejel na přeplněné silnici ty dva pruhy mezi mnou a jím.... Že prý jede jen pár kilometrů na kraj města. Lepší než nic. Nased jsem. Nabíd mi, že jde za kamarádem na čaj, jestli nechci taky. Neměl jsem chuť. Pak mi řek, že ten kamarád dělá v kamionovém překladišti a že mi tam teda domluví nějaký stop mým směrem. To znělo dobře a jel jsem. Jenže projeli 3 náklaďáky, který jeli na druhou stranu, jeho to přestalo bavit a řek mi ať jdu s nim na ten čaj. Furt jsem doufal, že to nějak domluví, tak jsem šel. Seděli jsme tam asi hodinu, pak že půjde. Zase zkusil několik náklaďáků a nic. Tak řek ať nasednu. Myslel jsem, že mě teda odveze zpět na hlavní. Jenže on že jede ještě k jednomu kamarádovi, ale tam jen na chvíli a pak mě vysadí u lepšího místa na stop. Je pravda, že tam byl asi jen 10 minut. Pak ho začali zajímat moje pohorky, už před tím vyprávěl jak je amatérský alpinista(bodejť by ne když asi na kraji Kayseri je 4kilometrová sopka), že prý v Turecku nejdou sehnat a prý co mám za číslo a za kolik bych je prodal. Já bych je prodal s nadšením, páč už maj dost za sebou a letos do zimy potřebuju nový tak jako tak. Jenže mu nebyli, takže nic. Pak že má hlad a že ještě pojede ke strejdovi do obchodu se najíst. Další půl hodina. Nejhorší bylo, že byl fakt hodnej a ochotnej a uměl anglicky, takže jsem mu nechtěl prostě utýct, navíc jsem si nebyl moc jistej, kterým směrem je ta moje hlavní silnice. Pak mě fakt odvez ke křižovatce, kde mě vysadil a během asi pěti minut mi zastavilo auto. Jenže jeli zase jen kousek. Totéž platilo o dalších třech autech, co jsem zastavil, takže jsem to jel dost složitě. Navíc vesnice, kde se mělo odbočit z hlavní do hor k přehradě, se jmenovala Ješilhísar, což je zcela nezapamatovatelný a tak jsem stěží vysvětloval, kam potřebuju. Podle mapy měla ta odbočka být někde na kraji vesnice, a taky hned za počáteční cedulí odbočka doprava a šipka na Soanli, což byla vesnice u přehrady. Hlavní tam uhýbala mírně doleva, pak tam byla cesta do vesnice, která vedla rovně a doprava malá silnice k horám. Tak jsem po ní šel, podešel trať(v pořádku dle mapy) a najednou cesta končí v úbočí kopce. Bylo tam hodně náklaďáků, který tam přiváželi hlínu, a spousta lidí, kteří když mě viděli, tak nechápali, co tam dělám. Vysvětlil jsem rukamanohama, že chci na Soanli. Dost těch dělníků to neznalo, ale pak se jich pár chytlo a ukazovali někam přes kopec, některý zase zpátky k silnici, což mi přišlo ujetý, protože jsem furt myslel, že jsem šel správně. Nakonec, tam někdo vypadal dost sebejistě a ukázal, že cesta vede kolem mešity, co jsem viděl na druhý straně obce. A sehnal bagristu, který mě provez tím staveništěm a ukázal kudy dál nejkratší cestou k tý mešitě.

Mezitím jsem měl šílený záchvaty žízně. Pit jsem už dávno dopil, ale hubu jsem měl vyschlou. Tak jsem tam chlastal z jednoho pítka. Vypil, tak dva litry, doplnil flašku, ale i tu jsem vypil než jsem ušel tak kilák k tý mešitě. A furt sucho v puse. U mešity je vždycky voda, tak jsem zase vypil strašně moc, doplnil flašku a šel stopovat na silnici, která tam fakt vedla. Začalo se stmívat, já okamžitě vychlastal všechnu vodu a měl žízeň. Stopoval jsem, moc toho nejelo, během chvíle byla tma, mě začínalo bejt z tý žízně dost blbě. Pak mi zastavil náklaďáček s ovčí vlnou. Vepředu měl plno, a nahoře na korbě už dva seděli, tak jsem nased k nim. Teda nased až když jsem dvakrát spad. Přecijenom s s dvaceti kilama na zádech se blbě nalejzá na korbu, když tak navíc není čeho se chytit, a ještě je přeplněná tou vlnou. A jeho nenapadlo nic lepšího než se rozjet jakmile jsem při nalejzání odlepil nohy od země. Ti mě odvezli, až k tý přehradě, já viděl na břehu oheň, tak jsem tam šel, pak jsem zjistil, že to je na druhým břehu a že se tam někdo baví. Tak jsem začal hulákat, co to šlo (kvůli žízni to moc nešlo). A žádná odezva. Čekal jsem je na straně od silnice a oni nikde, pak mi přišla smska, že před chvílí přijeli a že sou na hrázi a že kde jsem, že mysleli, že už tam budu, ale že mě viděli stopovat na silnici. Já sem taky myslel, že už tam dávno jsou... K hrázi to byl ještě tak kilák. Šel jsem a pak jsem si sed na zem a začal jim psát smsku ať pro mě někdo dojde, vezme sebou vodu a odvede mě tam, že už nemůžu. Nakonec jsem ji smazal zved se a šel. Oni tam seděli, ještě s chlapem, co je odvez až tam a popíjeli pivko. Pak nám říkal, že tam je nebezpečný spát, že nás odveze do kempu. Jenže my jsme se chtěli ráno vykoupat v tý přehradě, páč na to vypadala fakt dobře. A tak bylo docela těžký se ho zbavit. Byl hodnej, ale nechápavej. A Lukáš se na mě strašně nasral, že tam sedím, neřeším, jak se ho zbavit, je mi všechno jedno, jsem nerudnej a chlastám už druhou flašku vody. Tak jsem ho poslal do ..., že ráno, když tam kropil stromky, taky nebyl zrovna příjemnej. Taková jediná hádka za celý měsíc, docela úspěch. Všechny ostatní výměny názorů byli spíš diskuze. Nakonec ten chlap odjel, když jsme mu slíbili, že budem držet hlídky. My šli spát. Jak mi bylo všechno jedno, tak jsem si leh na první místo, kde mě napadlo, čímž jsem udělal do nafukovačky, řádově tak 40 různě velkých děr, které už přes týden zkouším zalepit, a vždy se najdou další.

Druhý den, jsme vzhledem k fyzickému stavu zrušili původní plán vykoupat se a odjet směr hory a první část programu nám vydržela na celý den. Na hory tímto nezbyl čas a přednost dostala Kapadokie...

No vyrazili jsme večer od přehrady s předpokladem, že ještě něco chytnem a dojedem těch cca 40 km, co nám chybělo do tý nejzajímavější části. Tak jsme šlapali po silnici, všude okolo nádherný stolový hory, ale nic nejelo. Co chvíli jsme se zastavili, jednou želva, pak víno, pak hyena a meloun, z kterého se vyklubala dýně. Ale auta nejela a ta, co jela byla plná. Nakonec nám zastavilo jedno a svezlo nás pár kilometrů ke křižovatce, kde jsme měli odbočit. Už bylo dost pozdě, tak jsme přepadli místní pohostinství a pak se jen vyšli za vesnici se vyspat. Ráno pokračujeme po silnici, nejdřív mezi skalami, pak po neskutečně rovný a deprimující planině(teda vlastně vršku stolový hory). Sluníčko šajní, nám velmi rychle ubejvá voda, auta vůbec nebo v protisměru. No prostě idylka:-) Na jedný křižovatce nám naštěstí nějací Francouzi, co jeli jiným směrem dali dvě flašky vody a navíc jsme po kilometru došli do vesnice. Vlastně spíš jsem to viděl jak ráj, když jsme scházeli po silnici dolů z vršku tý vyprahlý hory a dole v údolí vesnička, všude zeleň,... Nadšeně jsme obsadili zdroj vody, přijelo auto plné výtečných a levných melounů, bábuška z pekárny, co byla naproti nám přinesla ještě teplej chleba. Lepší jsem snad nikdy nejedl, Lukáš s Klárou, tam teda odešli, že koupí další. A prý není na prodej, pečou ho pro celou vesnici a asi na objednávku... Fakt ráj. Poobědvali jsme a ve stínu vedle silnice začali stopovat a celkem brzy nás tranzit hodil do Urgupu, což je výchozí město do Kapadokie. Tam jsme je prošli městem a chtěli dojet ke skalnímu hradu, jenže aniž bysme začali stopovat, zastavilo bílé auto a v něm strašně příjemnej děda a že kam potřebujeme a že nás sveze. No všichni jsme se nevešli, tak slíbil že se vrátí. Když jsme s ním jeli tak anglicky (na Turecko úplně úžasně) vysvětli, že jede pár kiláků k sobě na chatu a pozval nás na čaj. Neodmítli jsme. Odvez nás a odjel pro zbytek.