Večer jsme spali v jednom kempu už za kaňonem, druhý den jeli do města nakoupit dárky domů a jídlo na cestu a vyrazili k západu. Přespali jsme ještě společně na polní cestě u křižovatky a velké silnici směr Ankara a před sebou jsme měli pět dní na to dostat, se do Sofie. ráno jsem já s jednou dvojicí, mávli u silnice a odjeli cosi kilometrů kupředu. Jakub s Martinou měli nehorázný štěstí, jako vždy, a stopli kamion, který jel do Německa (přes Sofii). My je pak viděli jet kolem, takže jsme je viděli jet kolem a střídavě jsme je předjížděli, když jsme chytli rychlý auto, a oni předjížděli nás, když jsme stáli u silnice a stopovali. Cíl pro ten den bylo dostat se před Istanbul. Kamioňáci byli standardně pohostinní, takže jsme cestou měli toustíky i skvělé karbanátky. Večer nás vyhodil na jenom odpočívadle asi 100 km před Istanbulem, že tam odhybá. Bylo ještě světlo, tak jsem s cedulí "Bulgaria", zkoušeli stopovat, jestli nás nějaký kamion nevezme za Istanbul. Dostat se jen do Istanbulu takto na večer by bylo bláznivý. No během půl hodiny tam aut zastavilo asi dvacet, často i několik najednou, několikrát málem došlo k dopravní nehodě, ale všichni nabídli jen Istanbul. Sešeřilo se, tak jsme to vzdali a vrátili se na parkoviště vymyslet kam půjdem spát. A v tom přijel kamion s těma našima štístkařema. No kdyby jsme si tam ten sraz domluvili, tak se v životě nesetkáme... Prý že tam řidič bude spát a ráno budou pokračovat. Nakonec jsme spali přímo na tom parkovišti a ráno se nás všech pět i s batohy nasoukalo do toho kamionu, s tím, že nás hodí na hranice.

Tam jsme sice dojeli, ale zařadili jsme se do neskutečně dlouhé fronty kamiónů. Tak jsme všichni vystoupili, rozloučili se a ťapali ku Bulharsku. O pár desítek kamionů vepředu jsme potkali české řidiče, tak jsme pokecali a ni nám nakonec dohodli u místní vojenské policie odvoz na hranice. Tam jsme snědli melouna, nakoupili tureckého lahváče na památku a popřemýšleli kam dál. Přecijenom, byla neděle dopoledne a nám to letělo až ve čtvrtek večer a v Sofii jsme mohli být tak za 4 hodiny. Nakonec nad trekem v bulharském Pirinu zvítězila odpočiková varianta řeckých pláží. Tak jsme přešli hranice do Bulharska a hned za rohem do Řecka a ujížděli na jih k moři. Teda to až po dlouhém čekání na stopa na hranicích. Nakonec jsem se od "své" trojice oddělil a zkusil to sám. Po několika kilometrech chůze mě zastavil Bulhar v kamionu, ale první, co chtěl vidět byl pas a taky řecký razítko v něm. Prostě aby věděl, že neveze běžence. Já razítko neměl a tak jsem mu vysvětloval, že v Evropský unii razítka nedávaj. Vzal to a jel jsem. A nakonec jsem i dojel do města srazu a našel je pláži. Ale už dost hotovej, přecijenom ten den jsme kvůli brzkému rannímu odjezdu kamionu vstávali v půl pátý a teď už bylo těsně před půlnocí. Druhý den jsme si užívali sluníčka, teplýho moře a hlavně výtečného gyrosu. I jen kvůli němu Řecko miluju.

Další den jsme vyrazili po dálnici Řeckem k západu na Soluň. Mě moc v Řecku neberou, tak mi přišlo, že to v tý trojici docela šlo, jim dvěma, že to je se mnou naprosto děsný. No nějak jsme dostopovali těch 300 km na hlavní silnici Soluň - Sofia. Přespali jsme a po ránu mířili k hranicím. Už byla středa, tak jsme dost akutně potřebovali do Sofie. No stop byl podobnej, spíš horší. K tomu nás dostalo, že Jakub napsal, že s Martinou spali jen kousek blíž k hranici než mi a hned ráno stopli luxusní Audinu až do Sofie. Oni totiž ať stopovali kdekoli, tak stopli auto přímo do Sofie... Nějak jsme dojeli na hranice, najedli se a stoupli si na silnici. Byli 4 odpo a do Sofie asi 150km, takže do večera v klidu. V třech nás to brzo přestalo bavit, tak jsem šel kouknout na nádraží v kolik a za kolik jezdí vlaky. Měl jet asi v půl čtvrtý ráno a za 130 Kč. Já za polovic, páč jsem měl slevovou kartu. Tak jsem se vrátil na silnici a zkoušel stopovat. Viděl jsem, že Luky s Klárou furt stojej asi 500 metrů za mnou a taky jim nic nestaví. Zkoušel jsem to skoro do devíti večer, ale krom několika nabídek na placený svezení, vůbec nic. Děs a hrůza. Že bych už smrděl tak na dálku??? ;-)

No tak jsem se vrátil k nim dvěma a zjistil, že mají domluvený kamion do Sofie, ale čekají do jedenácti, až se vyspí. Tak jsem šel na nádraží, natáh si budíka a spal. Vlak mi měl jet ve 3:25, tak jsem ve tři vstal, přesvědčil výpravčího ať mi jde prodat jízdenku a snažil se mu vysvětlit, že mám fakt nárok na 50 procent slevu. Nakonec i úspěšně. Přijel tak ve 3:30, takže celkem včas. Výpravčí mi naznačil, že do něj nemám nastupovat, ale že mám nastoupit do odstavených vagónů, co tam stáli, že to prý připojí. Ze začátku jsem kontroloval z okna, že se to fakt asi chystají připojit, pak jsem usnul. Vzbudil jsem se v šest a stál ve stanici. Kolem sedmý jsem měl být dle jízdního řádu v Sofii, tak jsem přemýšlel, kde asi jsem. Kouknu z okna a ... Kulata ... furt jsem se nepohnul z místa. Vystoupil jsem, našel průvodčího a zeptal se, jestli a kdy to pojede. Prý za chvíli. Právě kontroloval jízdenky nějakým brňákům, tak jsem si došel pro batoh a připojil se k nim, aspoň jsem nebyl sám. Jim jel v deset bus ze Sofie domů. Tvrdil jsem jim, že to nestíhaj, ale nevěřili. V 6:15 jsme vyjeli, v 9:40 zavolali do té dopravní společnosti, že to teda nestíhaj. Prej na ně počkaj. Jak to dopadlo nevím, přijeli jsme asi v 10:50, 220 minut zpoždění... Na nádraží jsem měl sraz s Lukášem a Klárou, na letišti už čekali Jakub a Martina. Dál už to bylo málem bez problémů. Na letišti jsme si počkali a když na obrazovce vyjel náš let, byli u něj napsaný dvě hodiny zpoždění, tak jsme dostali balíček jídla na lepší čekání. A pak už bez problémů doletěli do Blavy a přes noc vlakem do Prahy, akorát jsem stihnul poslední noční tramvaj...